Reportáž: 365 dní ve světové pandemii
Už je to rok, co žijeme ve světové pandemii. Můj život se během pár dnů naprosto změnil.
Únor 2020: V televizi běží reportáž o Číně. Později se přidávají zprávy z Itálie. Brácha se bojí. Smějeme se mu. K nám to přece nedojde. Smějeme se i asiatům, kteří chodí po městě v roušce.
Březen 2020: První březnový den s sebou přináší i prvního nakaženého. Velká věc, všichni ve škole o tom mluví. Děláme si srandu ze spolužačky, která přijela z Itálie. Kluci si kvůli tomu ze srandy vezmou roušky na hodinu. ,,Okamžitě přestaňte s tou šaškárnou a sundejte si to z té pusy” rozčiluje se učitelka. Haha. Za tři týdny už pojedou šicí stroje o sto šest a chirurgické roušky budou podpultové zboží. 12 nakažených. Ptáme se učitele, co by se stalo, kdyby se ve třídě vyskytl někdo s koronavirem. Učitel říká, že by třída šla do karantény, jako když se jednou ve škole vyskytla žloutenka. (Shodou okolností jsem žloutenkovou karanténu zažila na základní škole. Měli jsme jednu vyhrazenou třídu, do jídelny jsme chodili samostatně a ve třídě byla dezinfekce.) Učitel dodává, že škola by se rozhodně neuzavřela, i kdyby tam nákaza koronavirem byla. 11.3.2020 se plošně zavírají veškeré školy.
V tu chvíli všichni jásají. Včetně mě. Konečně mám čas dodělat všechny resty do školy. Jsem kvintě, o které se říká, že je to nejtěžší ročník na škole. Přichází mi vhod, že se nemusím tolik snažit na chemii, biologii a podobných předmětech, které mě vůbec nezajímají, a které příští rok už mít nebudu. Na oslavu jdeme na pivo a pak do čajovny. Poslední na hodně dlouhou dobu.
Den po uzavření škol jedeme se spolužáky na výlet. Sedíme v restauraci v Jičíně a vláda vyhlašuje nouzový stav. Všichni včetně obsluhy se zastaví a napjatě sledují zpravodajství. Podnikem se nese otázka jednoho ze štamgastů ,,a to zavřou i bordely?”.
Pak to jde ráz na ráz. Všichni jsme zavření doma. Svět postapokalyptických knih se stává skutečností. Online hodin mám poskrovnu, ale za to ohromné množství úkolů. Učení je najednou ještě více, než by bylo v prezenční výuce, protože učitelé neumí odhadnout množství práce. Od počítače si odskočím ke stroji a šiju roušky.
Duben 2020: už mi začíná jít lockdown trochu na mozek, to však stále netuším, že bude i mnohem hůř. Šití roušek už mám v malíku. Mnoho lidí začalo v lockdownu dělat něco, co dlouho odkládali. Já jsem si založila akvárium a pořídila jsem si bojovnici pestrou. Všichni říkají, jak se super, že letos ještě nematuruju. To ještě netuším, že z mého maturitního ročníku nebude lautr nic.
Květen 2020: S hezkým počasím přichází i lepší nálada. Vše se rozvolňuje. Koupila jsem si nové brusle. Jezdím na cyklostezce, a u toho si pouštím hodinu chemie do sluchátek. To je pohodička.
Červen 2020: Covid přestal existovat. Do školy nemusím, ale 3 moji kamarádi mají narozeniny, takže každý víkend párty. To je pohodička na druhou.
Červenec a srpen 2020: zábrany už úplně odpadly. Klub, venkovní párty, výlety. Let do Kodaně mi zrušili, a v Americe to je divoký nejen kvůli covidu, takže žádné cestování do zahraničí. Na jednu stranu mě to mrzí, ale na druhou stranu- léto u nás. Pro někoho normální, ale já jsem byla zvyklá být pořád na cestách. Teď mám konečně moře času, a můžu kdykoliv jít s kamarády, což jsem předtím nikdy nezažila. Léto přineslo spoustu nečekaných věcí a solidních průserů.
Září 2020: Tak a je ze mě maturant. Do školy jsem nikdy nechodila moc ráda, ale letos to bude jiné, říkám si. Nastavila jsem si mindset, že tenhle rok bude prostě nejlepší. Sice to bude náročné, maturita a tak, ale já si to prostě užiju. Vždyť mě přece čekají takové super akce: hraní hokeje, vánoční akademie, maturitní ples (už mám na něj šaty i boty), exkurze do Osvětimi, poslední zvonění, nekonečné párty se spolužáky. No...Skutek utek. Do školy jsme šli přesně 26 dní z celého školního roku.
Říjen 2020: Školy se zavírají znova. Oh shit here we go again. Tentokrát nikdo tolik nejásá. Následuje dost obtížné období. Soužití s bráchou se stalo nesnesitelným. Začal totiž chodit do první třídy, takže má distanční výuku a povinnosti. Kňourá, škola ho nebaví, a je protivný jako osina v zadku. Online hudební nauka a hraní na kytaru, je jen kapkou v moři pekelností, jež soužití s rodinou přináší. Připadám si jako robot: škola, vaření, neustálý nepořádek, domácí práce, celá rodina doma. Leze mi to na mozek. Venku akorát prší. Instantní depka. Po nejvíc svobodném létě, které jsem kdy zažila, je to mimořádně tvrdý náraz. Můj sociální život je na bodu mrazu a doma máme totální ponorku. Kam se hrabe jarní lockdown. Tohle začíná být už psycho. Čísla rostou a máma je nervózní.
Listopad 2020: Moje vysvobození je 10 dnů dobrovolné karantény, mimo rodinu. Bohužel jsem si vyzkoušela, jak moc mi vyhovuje být sama, a návrat domů je dosti krušný. Slavím lockdownové 19ctiny.
Prosinec 2020: Mírně se rozvolňuje. Otevírají se školy. Tentokrát na kluky učitelka neřve, aby si roušku sundali, ale aby si ji nandali. Máme prvního koronáče ve třídě. Pak druhého, se kterým jsem byla v kontaktu, takže moje první karanténa. Hygieně trvá 4 dny, než mě kontaktuje. Nedá se tam dovolat. Můj první PCR test, naštěstí negativní. Vánoce po dlouhé době trávím v Čr.
Leden 2021: Ve škole jsme se moc neohřáli. Opět se utahují šrouby. Naštěstí prvňáci chodí do školy. Mám čas na to, se extrémně učit.
Únor 2021: moje učící morálka značně klesá. Co bohužel neklesá, jsou počty nakažených. Legálně jedu do zavřeného okresu Trutnov (pobyt v léčebném zařízení). Na hranici okrasu kontrola. My jim veškeré dokumenty dáváme pod nos, ale dívají se na ně, aby se se neřeklo. Ve ski areálu Pec pod Sněžkou to vypadá jako po nějaké apokalypse. Chalupy vybydlené, sjezdovka prázdná, lanovka nejezdí a sedačky se houpou ve větru. Na druhou stranu je to paráda. Běžkařské stopy tratě liduprázdné. Počasí nám také přeje. Letos je to prostě jiné. Měří se tu teplota, všude respirátory a všichni přijeli, jen pod podmínkou negativního testu. Nostalgicky vzpomínáme, na to jak jsme tu loni sledovali ty zprávy z Itálie. Prý to k nám nedojde. Teď sledujeme jak vláda jedná o zpřísnění restrikcí.
Březen 2021: Vláda zavádí tvrdý lockdown. Nově se nesmí cestovat mezi okresy. Stále se nesmí vycházet po 9 hodině, nesmí se pít alkohol na veřejnosti, je zavřené vše kromě potravin a jiných nezbytných prodejen (a babišových květinářství), je nutné nosit FFP2 respirátor a venku chirurgickou roušku, nesmí se scházet přátelé ani rodina a prvňáci jsou znova doma. Při cestě z hor nás čeká kontrola na hranici okresu. Je tma. Táta zastaví a policista nám svítí ostrým světlem z baterky do obličeje. Nasadíme si respirátory. Připadám si, jako kdybych se právě chystala nelegálně emigrovat z Československa za socialismu. Všechny doklady máme, papíry v pořádku, občanky, kontrola trvalého bydliště, dokonce máme i rodný list na prokázání, že jsem tátova dcera. Pan policajt se tváří nedůvěřivě, ale dokumenty jsou v pořádku. Vzadu začne vřískat kočka. Pan policajt se tváří ještě víc nedůvěřivě, ale jelikož máme důvod pro překročení okresu a papíry v pořádku, můžeme pokračovat. Vjedeme zpátky na silnici a začneme se s tátou nahlas smát. Bylo to prostě tak bizarní a neuvěřitelné, jako z jiného světa. Kdyby nám někdo před rokem na horách řekl, že příští rok bude vypadat návrat takhle, tak ho asi pošleme do Bohnic. To bylo jak z Bez dcerky neodejdu, komentuje táta. Možná si myslíte, že to moc dramatizuju. Já jsem se narodila dávno po revoluci, jsem dítě nového tisíciletí. Nikdy mě nikdo nekontroloval na hranicích (na letišti ano, ale tak s tím člověk počítá), nikdy jsem nikomu nemusela podávat vysvětlení, proč někam jedu (a už vůbec ne ve vlastní zemi), občanku jsem policistovi v životě neukazovala (nosím ji jenom na úřady nebo do hospody), prostě jsem zvyklá se pohybovat naprosto svobodně. Prostě to byl pro mě šok.
Na závěr: Co mi rok v pandemii dal a vzal? No, rozhodně mi sebral mnoho krásných akcí, z nichž bohužel některé, jsou tak jedinečné, že je úplně nahradit nelze (maturitní ples v Lucerně). Naopak mi přihrál mnoho nových přátel (paradoxně), protože bez něj bych byla téměř celé prázdniny v zahraničí. Nesmím opomenout ani letní lásku, kterou jsem potkala v době, kdy jsem měla být v Kodani. Poznala jsem mnohem víc sama sebe. Zjistila jsem, že jsem větší introvert, než jsem si o sobě myslela. Na druhou stranu jsem zjistila, jak moc strádám bez pravidelného kontaktu s lidmi. Přátelé se pro mě stali důležitejšími, než kdy dřív. Uvědomila jsem si, že mám skvělou rodinu, i když si v malém bytě lezeme na nervy. Naučila jsem se pořádně vařit. Naučila jsem si lépe zorganizovat svůj čas. Naučila jsem se nalézt motivaci, protože tu jsem často ztrácela. Bohužel se karanténa podepsala na mojí fyzické kondici, přestože několikrát týdně cvičím. Chybí mi přirozený pohyb, když jdu ve škole z patra do patra, nebo když dobíhám tramvaj (tu jsem totiž dobíhala denně). Doma je to cvičení takové vynucené. Přišla jsem o svoje jistoty, nevím jestli seženu brigádu, nevím jestli budu moct cestovat, nevím jestli spolužáky z vysoké neuvidím jen přes Zoom. Věci, které jsem dříve brala jako samozřejmost, samozřejmostmi být přestali. Občas mám pocit, jako kdyby mě něco drtilo. Je mi prostě divně, z toho, že nemůžu jet za tátou, protože bydlí v jiném okrese. Morava, kde bydlí prarodiče, mi nikdy dřív nepřišla tak vzdálená. Svazuje mě večerka do 21:00. Moje dny, jsou pořád stejné. Nejsou ohraničené. Je to rutina, a zároveň rutina chybí. Nemusím být v 7:08 na zastávce. Spolužák nepřistoupí v 7:26 na Želivského. Nepostěžujeme si společně na to, že jedenáctka jede jako vždy pozdě. Vidím málo lidem do obličeje. Když jedu tramvají, tak se sice usměju na starou paní, kterou pouštím sednout. Ale to, jestli mi úsměv opětovala nevidím. Moje studentská stáž se přesunula do online světa, a to velká zábava není. Chybí mi útulné kavárny, kde jsem si v tomhle sychravém počasí dávala chai latte. Chybí mi Aero, cinkání skleniček, otisk rtěnky na hrnku od kávy. Chybí mi hraní rolí ve společnosti. Chybí mi kamarádi, kteří pochopí narážky a dvojsmysly. Chybí mi dělání kravin na obědě. Chybí mi chození po obchodě, i když si nic nechci koupit. Chybí mi jabčák od paní bufetářky. I ta fronta na záchod a smrad popcornu ve škole mi chybí. Jestli to měla být lekce, že si máme více vážit drobností, tak to účel splnilo. Koneckonců i když nás na CNN popisují jako ,,ostrůvek zkázy a beznaděje” (v originále a tiny island of Doom and Gloom), máme pořád věci, o kterých si polovina lidí na planetě může nechat jenom zdát.
Teď už jen zbývá doufat, že nebudu muset psát ,,dva roky v pandemii”.
Hlavně pevné zdraví.
Komentáře
Okomentovat